Audiovizuální esej natočená podle významného textu italského teoretika a kritika Ricciotta Canuda „The Birth of a Sixth Art“.
„Cílem naší společnosti je obchod,“ řekl jednou Eldon Tyrell, „‘Lidštější než lidský‘ je naše heslo.“ Společnost Tyrell Corporation se ve filmu Blade Runner snažila o vytvoření bezchybných humanoidních strojů – replikantů. O to se později v postapokalyptickém světě snažil i Niander Wallace se svou společností. Nedokonalostí replikantů byly emoce, jejich nedostatek nebo jejich přílišné vyjádření. Později také to, že se replikanti sami nemohli… replikovat. Nakolik mohou být emoce přístrojů nahodilé? Nakolik se dají považovat za nedokonalost?
Nad přístroji chceme mít dokonalou kontrolu, stejně jako nad tím, co nám ukazují. Můžeme jim mít za zlé, pokud mají nějaké emocionální selhání? To, co nás dělá lidmi, jsou právě naše emoce a nedokonalosti. Kdybychom si představili své blízké, nebo dokonce své milované jako roboty, byly by součástí této představy jejich nedokonalosti?
Rosa Menkmanová píše: „Ale někde uvnitř zničených pozůstatků významu existuje naděje; triumfální pocit, že se v tom skrývá víc, než jen zničení. Negativní pocity uvolní místo intimnímu, osobnímu zážitku s přístrojem (nebo programem), systémem ukazujícím své formace, vnitřní pochody a chyby. Spíše jako holistická oslava, než jako jednotlivá dokonalost, může glitch odkrýt novou příležitost, jiskru tvořivé energie, která značí, že bude vytvořeno něco nového.“[1]
Zde je ten moment, kdy přístroj může tvořit sám, bez pána, autonomně. Pokud ale naučíme přístroje cítit a spontánně tvořit, byť digitální matérii, jsou to stále jen přístroje?
Život je definován pohybem, pohyb znamená život. Jihoon Kim píše: „Termín ‚pohyblivý obraz‘ odkazuje na širší kategorii obrazů v pohybu než obrazy, které jsou tradičně diskutovány v diskurzu založeném na vyhraněném rozlišení mezi jednou formou umění či jinou.“[2] Ač zde Jihoon Kim odkazuje na intermediální pohyblivost, můžeme pohyblivost pohyblivých obrazů zkoumat i doslovně. Pohyb pohyblivého obrazu jako takového totiž dává vzniknout novým významům.
Projekt Can Replicants ever be perfect? je koncipován jako prostorová montáž pohyblivých obrazů starého a nového (filmu Blade Runner) skrze glitch, zatímco se postavy použitých filmů snaží rozklíčovat (ne)dokonalost přístrojů a absolutní kontrolu nad nimi skrze emoční vydírání jich samotných a jimi samotnými.
[1] MENKMAN, Rosa. Glitch Studies Manifesto. Amsterdam/Cologne, 2010, str. 5.
[2] KIM, Jihoon. Between Film, Video, and the Digital. 10. 1. New York: Bloomsbury Publishing, 2016. ISBN 1501304755, str. 4.
Vytvořil jsem strategickou válčenou deskovou hru s názvem Bastion. Momentálně prochází fází testování. Úvod jejích pravidel zní takto: „Hra Bastion se odehrává uprostřed Evropy na začátku bouřlivého 19. století, kdy se evropské velmoci snažily vydobýt prvenství a ovládat území jak v Evropě, tak i ve světě, zatímco probíhala průmyslová revoluce. Každý z hráčů si vybere jednu z mocností (Francouzské císařství, Osmanská říše, Pruské království, Rakouské císařství, Ruské impérium nebo Spojené království) a snaží se získat nadvládu nad územím, které představuje herní mapa, za použití zdrojů, které jsou na ní k dispozici, protože vedení války je samozřejmě nákladné.“
Zde vystavené fotky jsou fotky testovacího prototypu.
© 2024 MARTIN AUDRLICKÝ
